Ve dnech 23. – 27.9.2026 jsme již po 14. Uskutečnili společný pobyt. V letošním roce jsme poznávali krásy Vysočiny s diabetickými dětmi a jejich doprovodem. Hostitelem tohoto pobytu byl Penzion Selský Dvůr, kde se nám moc líbilo a už se těšíme na další rok, kdy se tam máme sejít společně znovu.
Ve středu 23.9.2026 jsme se v odpoledních a podvečerních hodinách sešli u penzionu, kde na nás čekala výborná večeře. Všichni jsme letos jeli do neznáma, pravidelní účastníci i ti noví. Seznámili jsme se s nováčky a poté jsme se seznámili s naším letošním programem a také se hrou, která nás provázela celým pobytem. V letošním roce sbíraly děti „zlaté nugetky - kamínky“, které poté děti směňovaly za skleněné kuličky – skleněnky. Každé z dětí si mohlo vybrat na začátku sadu kuliček, která se mu líbila, a tu poté sbíral. Diabetické děti opět kamínky a následně kuličky zároveň dostávaly za glykémie v cílovém rozmezí. Nediabetické děti kamínky a kuličky jako obvykle dostávaly formou tipu (pravá – levá). Nikdo nebyl znevýhodněn a letošní hra měla mezi soutěživými dětmi opět velký úspěch. Měli jsme zase připravenou spoustu her pod střechu i ven. Hned první večer si děti zahrály nějaké hry. S přibývající tmou a večerní hodinou jsme se postupně odebrali do svých pokojů nabrat síly na další společný den.
Ve čtvrtek jsme se probudili do deštivého dne, ale podle předpovědi jsme to předpokládali. Po vydatné snídani jsme se společně sešli v sále, který nám byl na dobu našeho pobytu propůjčen ke společným aktivitám. Děti nám nahlásily první glykémie a byly odměněny, stejně jako jejich sourozenci. Pak byly děti rozděleny do tří herních skupin a ve většině her se k nim vracely. Podle výsledků společných her byly opět odměňovány. Všichni děti i s rodiči jsme si zahráli i společnou hru, kdy nám na záda byl přilepen štítek s názvem zvířátka a každý z nás měl zjistit, jaké zvířátko ze seznamu má na zádech právě on. Na seznamu byla jména všech soutěžících a také všech zvířátek. Byla to skvělá hra, při níž jsme se všichni hodně nasmáli. Odpoledne přestalo pršet, vyrazili jsme tedy na přilehlý kopec na hřiště zahrát si naše oblíbené živé „Člověče, nezlob se“. Jedenkrát jsme si zahráli i s novými členy normálně a pak následovala další dvě kola ve stížených podmínkách s „ptačími zobáky“, které omezují periferní vidění a zúží pohled skutečně jen malým otvorem. Děti si zahrály také již oblíbenou hru „Maršál“. Pobíhaly kolem hřiště na přilehlé louce. Následně jsme vyběhli ještě o kousek výš do blízkého lesíka a tam měl každý za úkol nasbírat (nalámat) kytici ze suchých smrkových větviček, aby se nám plánovaný oheň na opékání buřtů lépe rozhořel. Z venku nás opět vyhnal déšť zpět do chaty, i to opékání buřtů jsme přesunuli na páteční večer a šli opět hrát hry pod střechu do penzionu. Po setmění jsme se opět přesunuli ven, kde byla připravená noční hra „Pašeráky“. Děti podle svých družstev běhaly po tmě kolem lesíka, kde byla 3 stanoviště a měly zde směňovat barevné peníze právě podle svých družstev. Zároveň na ně pod závojem tmy číhali četníci, kteří se jim plány na směnu snažili překazit. Byla to spousta pohybu, legrace, smíchu, trošičku strachu a obav ze tmy, hlavně pro ty nejmenší. Ale zvládli to všichni.
Na pátek dopoledne jsme měli naplánováno atletické klání na hřišti. Na vymezeném prostoru jsme si mohli vyzkoušet hod oštěpem, diskem a koulí. Někteří z nás by to mohli vyzkoušet skutečně i závodně, protože jejich výkony byly dost dobré, ale na rekordy našich vrcholových atletů by to byly ještě dlouhé hodiny trénování. Házení se líbilo i těm, kteří drželi toto atletické náčiní v rukou poprvé. Po návratu z hřiště a vydatném obědě jsme si v pokojích sbalili batohy a tašky s plaveckým vybavením, naskákali do aut a vydali se do Nového Města na Moravě do místních Městských lázní, kde na nás čekaly bazény s vodou a měli jsme bazén jen pro sebe na celou hodinu a půl. Krásně jsme si zaplavali, vyřádili se ve vodě, ve vířivce jsme si nechali namasírovat svaly unavené z dopoledního atletického klání. Prostě parádní odpoledne. Po návratu do penzionu nás čekala přednáška pana Martina Škareckého s tématem „AAPS a technologie v léčbě DM včetně AI“. Dozvěděli jsme se spousty nových informací o pomůckách v léčbě onemocnění našich dětí a diabetiků obecně. I v tomto směru jsou AI a technologie skvělým pomocníkem. Po přednášce jsme se vydali k místnímu ohništi, kde už na nás čekala večeře – buřtíky vlastnoručně opékané. I u ohně nám všem bylo moc hezky. Děti hrály různé hry, včetně oblíbeného „Maršála“, než se setmělo. Po návratu do penzionu se ti, kteří si připravili masky na avizovaný maškarní rej, převlékli do těchto masek a postupně jsme se objevovali v sále, kde nás poznávali ti, kteří masky nechali doma :-D. Večer byl náročný, ale opět veselý a hravý.
Na sobotu byl naplánován celodenní výlet. Po velkolepé snídani, při které jsme se všichni poctivě najedli tak, abychom náhodou během následujících několika hodin neztratili ani gram tělesné hmotnosti, jsme na cestu nafasovali tradiční svačinu – chleba s řízkem. Řízek byl samozřejmě připraven ve velmi dietní variantě. Obsahoval totiž jen tolik tuku, že papírový pytlík, ve kterém byl uložený, se po cestě začal lehce potit olejem. Bylo tedy jasné, že energetické zásoby máme zajištěné minimálně do příštího týdne. Po startu nás čekal první úkol – sestavit indicii, podle které jsme měli zjistit správný směr dalšího pochodu. Do luštění se pustily děti i dospělí a vznikly barevně rozdělené týmy. Nutno podotknout, že jejich složení bylo naprosto spravedlivé… tedy alespoň podle názoru organizátorů. Následovaly další zastávky, na kterých děti hledaly žluté schránky z Kinder vajíček. Uvnitř se ukrývaly indicie, šifry a především možnost získat další body pro svůj tým. Postupně jsme tedy hledali, luštili, počítali, přemýšleli a občas se také snažili pochopit, co tím vlastně autor šifry chtěl říct. Po několika zastávkách jsme nakonec dorazili až ke zřícenině Štarkov. Nastal ideální okamžik vytáhnout naši lehkou dietní svačinku, která mezitím dokonale promazala svůj papírový obal. Po doplnění kalorií se někteří odvážnější účastníci vydali vzhůru na útvar, který připomínal něco mezi zříceninou hradu, skalou a opravdu velkým kamenem. Každopádně se na něj dalo vyšplhat, což bylo pro část výpravy zcela dostačující vysvětlení jeho účelu. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál. Trasu nám opět určovaly šifry ukryté v Kinder vajíčkách a cesta vedla přes pole, louky i lesy. V lese se některým podařilo najít také několik pěkných hřibů. Protože jsme byli na výpravě a ne na houbařské expedici, věnovali jsme je procházejícím houbařům. Podle jejich téměř prázdného košíku se dalo usuzovat, že jim ten den houbařský bůh příliš nepřál, takže jsme jim alespoň trochu vylepšili skóre. Po dalších kilometrech jsme dorazili až do obce Sněžné, kde jsme si dopřáli zasloužený odpočinek v místním parku na návsi. A potom přišel okamžik, na který evidentně všichni čekali……..Cukrárna………Většina výpravy podnikla okamžitý nálet na místní podnik. Někteří dokonce opakovaně, protože je přece potřeba podporovat místní ekonomiku. Po doplnění cukru, kofeinu a dalších životně důležitých látek jsme byli opět připraveni vyrazit. Čekal nás poslední úsek mezi Sněžným a Daňkovicemi. Cestou jsme si prohlédli místní hřbitov, což byla vzhledem k počtu nachozených kilometrů možná lehce znepokojivě zvolená turistická zastávka, a poté jsme vystoupali na poslední větší kopec. Nahoře nás čekala krásná lavička a příležitost na chvíli si sednout, rozhlédnout se po okolí a přesvědčit nohy, že to skutečně ještě není konec. Pak už jsme pokračovali přes les zpátky k základně. A povedlo se. Všichni jsme dorazili živí, děti nasbíraly body, šifry byly vyluštěny, Kinder vajíčka nalezena, houby rozdány, cukrárna důkladně prověřena a řízky beze zbytku zlikvidovány. Na základně nás nakonec čekala zasloužená večeře. Protože po snídani, chlebu s řízkem a návštěvě cukrárny už člověku samozřejmě pořádně vyhládne. Po této opět chutné a vydatné večeři jsme se opět všichni sešli v „našem sále“ a došlo k vyhodnocení celého pobytu a děti byly odměněny. Pro rodiče byl ještě na závěr připraven kvíz, na který se rodiče rozdělili do 3 samostatných týmů. Děti si hrály spolu, občas nám některé napovídaly.
Poslední den – neděle. Po snídani jsme se pokusili co nejrychleji sbalit své věci z pokojů a uklidit sál, který byl po pár dní našim společným prostorem. Nafoukli jsme balónky, navázali vzkazy a vyběhli společně na louku nad penzion, abychom balónkům popřáli šťastný a daleký let. Vypustili jsme balónky, rozloučili se a rozjeli vstříc svým domovům. Po příjezdu domů nás po pár hodinách překvapil první nahlášený nález balónku. Hned druhý svatováclavský sváteční den nás potěšily další dva nálezy balónků. Nejdále zatím letošní balónek doplul oblohou na vzdálenost 105 km od místa vypuštění.
Děkujeme opět také všem našim sponzorům a podporovatelům, bez kterých by se tato akce nemohla uskutečnit.